10 nej erotických děl starých mistrů

Olympie v roce 1865 vyvolala v jinak celkem frivolní Francii pořádné tóčo. Pro kontroverzní obraz moderní Venuše stála, nebo spíše ležela, Manetovi modelem Victorine Meurent, které pro její drobnou postavu přezdívali Kreveta. Manetova oblíbená modelka uměla také malovat, dokonce vystavovala v prestižním pařížském salónu. Svůdnou Krevetu můžete znát i z Manetova ještě slavnějšího a skandálnějšího obrazu – Snídaně v trávě.

Spokojená kráska hrdá na svou nahotu a smyslnost, je jedním z Tizianových vrcholných děl. Inspiraci posbíral u svých renesančních předchůdců – Michelangela a Raffaela. Kdo si to na obraze tak krásně hoví, bylo dlouho předmětem dohadů. Mezi tipy se objevily benátské kurtizány i vévodkyně. Podle historiků umění ale Urbinská Venuše nepředstavuje nikoho konkrétního.

3. Francisco Goya – Nahá Maja

(Museo del Prado, Madrid)

Slovo Maja označovalo dívku volnějších mravů z nižších vrstev španělské společnosti provokující svým vyzývavým chováním i výrazným oblečením. Když Goya Maju namaloval, zdvihl tsunami pohoršení, zejména v řadách katolické církve, která ho dohnala až před inkvizitorský soud. Hodnostáři po malíři chtěli, aby její nahotu zakryl. On se ale vzepřel, a namísto toho namaloval identický obraz, jen na něm Maju oblékl. Nahá Maja má tedy dvojnici – Oblečenou Maju.

Chlípná póza Coubertovy Bakchantky poukazuje jednak na řeckou mytologii, v níž takzvané mainady neboli šílící, třeštící průvodkyně boha vína Dionýsa (Bakcha) pořádaly divoké orgie a oddávaly se extatickým mejdanům s Kentaury, Pany, Satyry a nymfami, ale také na renesanční akty, především na Correggiův obraz Venuše, Satyr a Amor.

5. Luis Ricardo Falero, The Enchantress nebo také Egyptská tanečnice

(soukromá sbírka)

Španělský malíř Luis Ricardo Falero, vévoda z Labranzana, se specializoval na mytologické, orientální a fantasy motivy. Olejem na plátně dokázal vykouzlit nahá těla čarodějnic chystajících se na Sabbat i Faustovy oplzlé sny. Jeho díly hluboce prostupuje i zájem o astronomii. A také ženskou krásu, které nejspíš přisuzoval magické a tak trochu i nebezpečné účinky.

Arabský nápis v obrazu znamená: Tomu, kdo si vzal drogu, zjevila intoxicace smrtí pravdu. Jde o parafrázi verše z koránu, který ale říká: Intoxikace smrtí přinese pravdu, což je to, čemu se snažíte vyhnout. Falero odstřihnul poslední slova a přidal slovo droga, čímž totálně změnil význam verše.

Francouzský malíř, pedagog a teoretik Joseph Lefebvre maloval krásné ženy nahé i oblečené. Odaliska, která rozjitřila jeho fantazii a donutila ho k tvorbě, se rozvaluje v sultánově paláci a odpočívá. Odalisky byly otrokyně, které sloužily sultánovým ženám. Termín pochází z tureckého slova odalik, což znamená pokojská. Pokud uměla zpívat, tančit a souložit, mohla se stát konkubínou. Řada z nich pracovala v harému a pokud se osvědčila neboli porodila syna, mohla se nakonec stát i jednou ze sultánových manželek.

Barokní ekvivalent plakátu z Playboye a nejvyzývavější zadeček západního umění – slavný obraz Venuše z Rokeby, takzvané Venušiny toalety proslavil brutální útok na umění. Venuši, která má postavu snů, totiž někdo přeřízl. Řeznickým nožem. Tím někým byla sufražetka Mary Richardsonová, která v roce 1914 na Velázquezovo nádhernou malbu ze 17. století zaútočila a uštědřila jí pár dobře mířených ran. Richardsonová, původem Kanaďanka, nežárlila na Venušinu krásu. Svým činem chtěla upozornit na zacházení policie s šéfkou hnutí sufražetek Emmeline Pankhurstovou, která veřejně prohlašovala, že je legitimní útočit na majetek státu v rámci dosažení cílů hnutí. Richardsonová, označovaná jako Řeznice Mary, si za poškození obrazu odseděla šest měsíců.

Velké koupání sice nepůsobí na první pohled impresionisticky, ale přesto zachycuje prchavý okamžik – kdy jedna z koupajících se krásek laškovně hrozí druhé, že jí postříká. Až sochařské vykreslení postav a jiskřivá krajina odráží tradici francouzské malby 17. a 18. století.

Renoir pracoval na tomto obraze tři roky. Teprve pak byl s jeho kompozicí spokojený. Příprava obnášela dvě plnohodnotné kresby modelů a mnoho přípravných kreseb pro každou z postav. Místo obdivu ale přišla kritika za změnu stylu. Zhrzený Renoir se zařekl, že už nikdy nebude věnovat žádnému dílu tolik času.

Paul Gauguin byl téměř až posedlý výše zmiňovanou Olympií Eduarda Maneta. Její kopii nosil všude s sebou, a ve svých dílech ji parafrázoval hned několikrát. Svoji Černou Olympii, známou též jako Te Arii Vahine, Králova žena nebo Žena s plody mangovníku, kterou namaloval v roce 1896, když už se u něj naplno projevil syfilis, však považoval za jediné čisté ztvárnění ideálu ženské krásy. Všechny ostatní, v čele s Manetovou Olympií, pro něj byly hříšné a nehorázně obscénní. Podobný obrat o 180 stupňů prodělala i jeho láska k vlastní ženě, kterou nejprve miloval a posléze nenáviděl.

Bizarní je i umístění červené barvy v obraze. Gauguin ji totiž použil na stejných místech, na která Jack Rozparovač vyskládal orgány jedné ze svých obětí, Mary Jane Kellyové – pod hlavu, na strany a k nohám.

Lady Godiva, manželka hraběte Leofrika z Mercie, podle legendy osvobodila město Coventry od pokuty, která by pro něj mohla být likvidační. Po městu ji požadoval její manžel a jeho podmínkou bylo, že se Godiva projede na koni ulicemi Coventry nahá, zahalena jen do svých nádherných dlouhých rusých vlasů. Měšťané přitom museli zůstat zavřeni uvnitř svých domů a nesměli na ni pohlédnout. Slib dodržely všechny strany. Obyvatelé Coventry zůstali za zavřenými okenicemi, ušetřili Godivu pocitu hanby a její muž jim snížil daně. Později do legendy přibyl Peeping Tom (Všetečný Tom), který se na ni jako jediný podíval a oslepl.

Tato pověst si přímo říká o umělecké zpracování. John Collier se ho zhostil velmi sugestivním způsobem. Vzniklo i několik jezdeckých soch Lady Godivy. Jedna z nich stojí přímo v centru Coventry. Jako mají Pražané svatého Václava, Coventrané mají svoji nahou bronzovou hrdinku.